Jessica „Alchemy“ Hašková
Od malička jsem měla v sobě silný vnitřní oheň. Od čtyř let jsem tancovala profesionálně, tanec byl celý můj svět. Ve třinácti jsem začala i učit, tvořit choreografie a sbírat další úspěchy. Dlouhé roky jsem byla na očích, podávala výkony, reprezentovala a žila ve světě, kde byl tlak normální. Až mnohem později jsem pochopila, že právě tenhle tlak a neustálé dokazování se ve mně hluboko zakořenily a přestože jsem tehdy zářila navenek, uvnitř jsem se postupně od sebe vzdalovala.
Jako malá jsem v sobě nosila něco, co jsem tehdy neuměla pojmenovat. Intuitivně jsem věřila ve svět, který nebyl vidět očima. Cítila jsem propojení, vnímala jemné energie, napojení… a i když jsem nevěděla, co přesně se se mnou děje, věci se v mém životě často „děly samy“. Přicházely mi do cesty přesně v tu chvíli, kdy jsem je potřebovala. Svět, který ostatní neviděli, byl pro mě přirozený, ale neuměla jsem o něm mluvit. Tenhle vnitřní svět, který byl mému srdci tak blízký, se postupně začal ztrácet v ruchu, stresu a shonu, kterým jsem byla obklopena, zvlášť během let v zahraničí. V prostředí, kde šlo hlavně o výkon, přežití a dosažení cíle, jsem zapomněla, kdo opravdu jsem.
Po maturitě v Americe a dokončení ročního studia jazzového zpěvu v Kalifornii jsem odešla do Los Angeles. Věnovala jsem se hudbě, tvořila, žila v rušném světě, ale také v neustálém napětí, přizpůsobování se a přežití. A i když to zvenčí mohlo vypadat jako splněný sen, hluboko uvnitř jsem byla ztracená a nežila. Život se ale rozhodl mi ukázat jinou cestu.
Po několika letech v Americe se udála životní otočka o 180° a já se víceméně bez plánu ocitla v Mexiku. Nevedla mě tam konkrétní intuice, spíš proud života, který jsem následovala. Cestovala jsem s otevřeným srdcem, a aniž bych to tušila, právě tahle země se mi stala domovem na téměř pět let… a zároveň místem hluboké vnitřní proměny.
Po roce a půl života v Mexiku jsem už neměla kam utéct. Všechno, co jsem si dlouho nesla uvnitř, co bylo zapomenuté, potlačené nebo zraněné, vyšlo na povrch. Začal proces uzdravování. Tehdy jsem poprvé do hloubky pochopila, jak silně náš vnitřní svět formuje ten vnější. Že naše realita není náhoda, ale odraz našeho nitra. A že když uzdravíme vztah sami k sobě, začne se proměňovat i náš život. Tahle zkušenost změnila všechno.
Uvědomila jsem si, že tím, co mě formovalo… pády, neúspěchy, samota, bolest i návraty k sobě, mohu být oporou i druhým. Že právě skrze vlastní cestu mohu nejautentičtěji provázet ostatní jakoukoliv formou.
Dnešní práce, kterou dělám, není o dokonalosti. Je to hluboká, komplexní práce a zrcadlení. Je to prostor, kde skrze druhé stále znovu rostu, učím se, uzdravuju. Každá konzultace, každá meditace, každé setkání mi připomíná, jak důležité je být vnímavý, vědomý a být otevřen životu a jeho růstu. Žít v souladu se svou duší, ne se společenskou představou o tom, “kým bychom měli být“.
Po téměř 10 letech v zahraničí mě život přivedl zpět domů, do mé rodné země. Ale ne proto, že by se změnilo místo. Změnila jsem se já. A poprvé v životě cítím vnitřní klid. Ne klid zvenku, ale ten, který jsem v sobě dlouho hledala. A právě tenhle klid je základem všeho, co dnes tvořím.